Už první věta Dnes umřela maminka. Možná taky že už včera, zatím mi to není jasné. mi trochu vyrvala dech. Popravdě – nejsem zrovna přívrženec jednoduchých vět, osobně preferuji květnatá souvětí. Nemám ráda holá konstatování faktu. Tečka. Vše má svůj emoční podtext. Tečka. A smrt vaší matky dozajista. Tečka. A tak jsem se jala pokračovat s tím, že co nevidět se tam stane něco opravdu zásadního. A nic. Nikde ani stopa po nějakém citu, po lítosti, smutku. Šéfovi se omluví, že za to nemůže, že mu zemřela matka. (str. 9) Ten chlad co čiší z každého slova! O kousek dále se dozvídáme, že za maminkou v poslední době moc nejezdil, protože mu to zabíralo volnou neděli!!!
Vpouštím se co nejhlouběji do genia této knihy, protože, ač psána mně tolik cizím způsobem, je neuvěřitelně čtivá. Že nenacházím žádné citové výjevy už mi ani moc nevadí, ba naopak už po prvních pár odstavcích zjišťuji, že to je vlastně to, oč tu běží. Ta vzpoura. Je to vlastně jistý druh nekonvenčnosti hrdiny. Mersaulta.
Ještě před smrtí Araba musím knihu zavřít, protože už je pozdní hodina a jdu se lehnout si. Avšak usnout nemůžu. Odkud já tenhle styl vyprávění znám? Odkud se to bere? Jsou to snad moje vlastní myšlenky? Mluvím sama pro sebe takhle neafektovaně?
Druhý den se snažím kolegovi v práci vysvětlit, že zrovna čtu opravdu skvělou knihu a chci mu ji také žánrově přiblížit. Jako první mne napadá slovo absurdní, jenže se zdráhám jej vyslovit. Za prvé nemám ráda tato členění a za druhé si nejsem vůbec jistá, jestli to vlastně absurdní je nebo není. S tím mi pomohla až Eva Beránková ve svém výborném doslovu: "Z úvah nad mechanismem a smyslem vraždy vychází i metafyzický výklad Cizince. Přes Camusem proklamovanou 'filozofii absurdna' není v dramatické výstavbě románu absurdního vůbec nic. Celé narativní schéma totiž systematicky kopíruje fatalismus antických mýtů" (str. 118) A sama také připomíná řadu zcela absurdních situací (již výše zmíněná omluva svému šéfovi, že "za to nemůže") Beránková tu ne nadarmo zmiňuje aluzi na Kafkovu Proměnu.
Doslov mi všeobecně velmi pomohl k pochopení mnoha věcí. Např. rasismus, který je tu velmi čistě proklamován: jak to, že bílí mají svá jména (Céleste, Raymond, Salomon, Marie), kdežto Arabové jsou prostě jen Arabové? Když se nad tím trochu zamyslíte, určitě dojdete k podobnému stanovisku jako já: vražda Araba byl vlastně jen omyl, mohlo za to slunce. Vražda pojmenovaného by pro nás byla mnohem horší, Mersault už by nebyl ani zdaleka tolik obětí justice. Proč si lidé pojmenovávají pračky a auta? Protože k nim mají osobní vztah. A je přece mnohem horší, když promáčknete blatník Charliemu než když bouchnete feldu…
Neméně podstatné jsou scény od soudu. Zatímco závěrečná řeč žalobce je zde poměrně rozsáhle citována, ze slov obhájce tu najdeme, vzhledem k připomínce, že jeho řeč bude na několik hodin, jen zlomek. Od žalobce si pamatujeme, že pohřbil matku s duší zločince, z obhájcových slov si pamatujeme snad jen to, že to všechno dobře dopadne. O vraždě se tu vůbec mluví jen velmi málo – úvodní, ne příliš rozsáhlá část o maminčině pohřbu tu ale dokládá až monumentální důkazy o Mersaultově vině – necitelnosti, neschopnosti opravdu plakat, truchlit, smát se, když to tak necítí. Je to však jen náhoda, že i přes jeho chlad je to maminka, ne matka? Jak to, že Marie, ač je určitě krásná, v něm nebudí takovouto něhu? V tom pásu logicky vypočítaných situací, popisu funkce gilotiny, si vždy vzpomene jen na svou maminku. Proč je vlastně souzen za své chování na matčině pohřbu a ne za vraždu?
Závěrečná horečnatá scéna z věznice, kdy Mersault mluví (a místy i křičí) na kaplana: "Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu. Ale já k němu přistoupil a snažil se mu naposledy vysvětlit, že už mi nezbývá moc času. Nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu." (str. 103) Naprosto se to místy vymyká tomu, jak jsem Mersaulta měla zařazeného dosud. Přeci jen měl nějaké silné emoce, vždyť křičel, ale zároveň ho nijak extra nerozčilovalo, že má za chvíli zemřít. Pokud se to pokusím srovnat se Sartreho Zdí, kde je na tom hlavní hrdina v určitém okamžiku dost podobně, napadá mne otázka, jestli si to Mersault vůbec uvědomuje, jestli to vzal na vědomí, že za chvíli zemře. Copak by jinak mohl být tak klidný???
Pokud chceme pochopit nějakou, byť jen nepatrně filozofickou knihu, snažíme se v ní najít nějakou myšlenku. Něco, co je vepsáno mezi řádky. Hledáme další vrstvu děje. Jako by šlo stránky ještě proříznout napříč a tam bylo napsáno to, co v knize vlastně hledáme. A já to stále nenacházím a stále mám nad čím přemýšlet. A stále více se mi Mersaultův příběh motá do života. Jak by se právě teď asi zachoval? Mám se tak chovat také? Je to správné, že ho odsoudili? A odsoudili by i mne?
CAMUS, Albert. Cizinec. Překlad Miloslav Žilina; Doslov Eva Beránková. 5.vydání. Praha : Garamond, 2005. 124 s. Francouzská knihovna.